Všichni je známe, ty dva nešikovné, ale neuvěřitelně vynalézavé kutily s červenou a žlutou košilí, čepičkami a nezdolným optimismem. Řeč je samozřejmě o Patovi a Matovi, fenoménu české animace, který si podmanil srdce diváků po celém světě. Jejich příběhy, plné humoru, absurdních situací a nekonečné snahy vylepšit si život, jsou ztělesněním toho, co znamená „kutilství“ v té nejryzejší a nejzábavnější podobě. Bez jediného slova dokázali vybudovat most ke každému, kdo se někdy pokusil něco opravit nebo sestavit a zjistil, že cesta k cíli je lemována spíše zkázou než funkčním výsledkem. Přesto se nikdy nevzdávají, a právě v tom spočívá jejich jedinečné kouzlo.
Počátky Pata a Mata sahají do roku 1976, kdy se na televizních obrazovkách objevil první krátkometrážní film s názvem „Kuťáci“. Za vznikem této geniální dvojice stál režisér a animátor Lubomír Beneš a výtvarník Vladimír Jiránek, který vtiskl postavám jejich nezaměnitelnou vizuální podobu. Původně měli Pat a Mat zosobňovat vtipnou kritiku nešikovnosti a snahy o soběstačnost v tehdejším socialistickém Československu, ale jejich poselství rychle přesáhlo jakékoli politické konotace. Z „Kuťáků“ se brzy stali Pat a Mat, jejichž jména jsou odvozena od šachových termínů „pat“ a „mat“, symbolizujících bezvýchodnou situaci, ze které se však naši hrdinové vždy nějakým zázračným, byť často ještě katastrofálnějším způsobem, dostanou. Hudební doprovod, složený Petrem Skoumalem, se stal stejně ikonickým jako samotné postavy a dokonale podtrhuje náladu každé epizody.
Děj každé epizody Pata a Mata je v podstatě jednoduchý a opakující se, což je však klíčem k jeho genialitě a univerzálnosti. Vše začíná drobným, každodenním problémem: prasklá žárovka, potřeba zatlouct hřebík, rozbitá pračka, touha po lepším zahradním domku nebo třeba jen snaha upéct dort. Pat a Mat se s nezdolným odhodláním pustí do práce. Jejich řešení jsou vždy originální, často až absurdní, a téměř vždy vedou k řadě neočekávaných komplikací, zmatku a destrukce. Jeden problém se spirálovitě rozrůstá v celou kaskádu dalších, až je celá situace naprosto beznadějná. Ale právě v tomto okamžiku, kdy by se jiní vzdali, Pat a Mat přicházejí s dalším „geniálním“ nápadem, který sice obvykle situaci neřeší elegantně, ale nakonec vede k jakémusi (často náhodnému) funkčnímu výsledku. A pak už nezbývá nic jiného než si s úsměvem podat ruce a zvolat jejich ikonické „A je to!“, zatímco kolem nich leží spoušť. Jejich domov, malý domeček s červenou střechou a zahradou, se často stává obětí jejich kutilských experimentů, ale vždy je to s humorem a bez trvalých následků na jejich přátelství.
Od svého debutu v roce 1976 prošli Pat a Mat dlouhou a úspěšnou cestou. Původní krátkometrážní filmy, produkované studiem Krátký film Praha, se staly nesmírně populárními nejen v Československu, ale i v zahraničí. Jejich bezdialogový formát zaručil snadnou srozumitelnost pro diváky po celém světě, bez ohledu na jazykové bariéry. Během let vzniklo několik sérií, například „Pat a Mat se vracejí“, „Pat a Mat nás baví“, „Pat a Mat na venkově“ a nejnověji „Pat a Mat znovu v akci“. Celkově bylo vytvořeno více než 130 epizod, a to i po smrti původních tvůrců, což svědčí o trvalé popularitě a nadčasovosti konceptu. Kromě televizních seriálů se Pat a Mat dočkali i celovečerních filmů, které poskládaly vybrané epizody do ucelených příběhů pro kina. Jejich úspěch je důkazem, že humor založený na situační komice, nadsázce a přátelství dokáže oslovit celé generace diváků a překonat kulturní rozdíly. Pat a Mat se stali nedílnou součástí české kulturní identity a symbolem hravosti a nekonečné vynalézavosti.
Představme si, jak by mohla vypadat omalovánka s motivy Pata a Mata. Už jen pomyšlení na ni vykouzlí úsměv na tváři. Na obálce by určitě nesměla chybět ikonická scéna, kde si Pat a Mat s úsměvem podávají ruce nad nějakým, právě „úspěšně“ dokončeným projektem, zatímco za nimi se tyčí hora trosek nebo absurdní konstrukce. Uvnitř by se rozprostírala celá škála kutilských dobrodružství. Děti by mohly vybarvovat Pata v jeho červené košili a Matu ve žluté, oba s modrými montérkami a nezbytnými čepičkami. Jedna stránka by mohla zachycovat, jak se snaží postavit ptačí budku, s pilinami a rozbitým dřívím všude kolem. Další by mohla zobrazovat jejich pokus o renovaci kuchyně, kde by barvy mohly létat vzduchem a stříkat po stěnách. Nechyběly by scény z jejich zahrady, kde se snaží vypěstovat obří zeleninu, nebo z garáže, kde se pokoušejí opravit auto, které je teď spíše hromadou šrotu. Důležitým prvkem by byly detaily: kladiva, pily, klíče, šroubováky, ale i podivné stroje, které si sami sestrojili. Omalovánka by mohla obsahovat i stránky, kde by děti mohly dokreslovat chybějící části jejich vynálezů nebo navrhovat vlastní „vylepšení“ jejich domova. Paleta barev by se samozřejmě točila kolem jejich charakteristické červené a žluté, ale zároveň by nabízela prostor pro fantazii – zelená pro trávu, hnědá pro dřevo, modrá pro oblohu, ale i nejrůznější odstíny pro barvy, které Pat a Mat omylem rozlili nebo použili na špatné místo. Taková omalovánka by nejen bavila, ale i inspirovala k hravosti a k poznání, že i z nezdaru se dá s úsměvem poučit a jít dál. „A je to!“