Pohádkový svět je plný nezapomenutelných postav, a jednou z nich je bezpochyby i ten, který se v českém prostředí často označuje jako Stašpytlík. Ačkoliv se nejedná o samostatnou pohádku s tímto názvem jako hlavním titulem, výraz „Stašpytlík“ v mysli většiny lidí okamžitě evokuje postavu Strašáka z klasického příběhu L. Franka Bauma „Čaroděj ze země Oz“. Právě o něm a jeho dobrodružstvích, která překonávají jeho počáteční přesvědčení o vlastní nedostatečnosti, budeme v následujících řádcích hovořit. Je to příběh o hledání něčeho, co už dávno máme v sobě, o přátelství a odvaze, která se rodí z nečekaných situací.
Příběh Stašpytlíka začíná na kukuřičném poli v kouzelné zemi Oz, kam se malá Dorotka dostala po tornádu z Kansasu. Tam, na kůlu, stojí on – Strašák, jehož jedinou náplní je plašit vrány. Vrány se ho však nebojí, a to z prostého důvodu: Strašák nemá mozek. Je to jeho největší trápení a hluboká touha získat moudrost ho pohání. Když Dorotka prochází kolem a vypráví mu o své cestě do Smaragdového města za Velkým Ozem, který by jí mohl pomoci vrátit se domů, Stašpytlík v tom spatří svou jedinečnou šanci. Poprosí Dorotku, aby ho vzala s sebou, v naději, že i jemu Čaroděj Oz splní jeho největší přání – obdaří ho inteligencí. A tak se vydávají na cestu po žluté cihlové cestě, plné očekávání a s pevnou vírou v mocného čaroděje. Během své pouti se k nim přidávají další společníci, každý s vlastním velkým přáním: Plecháč toužící po srdci a Zbabělý lev, který by si přál odvahu. Společně tvoří nesourodou, ale pevnou skupinu přátel, kteří si navzájem pomáhají překonávat nástrahy fantastické krajiny Oz.
Během dlouhé cesty Smaragdovým městem a dál do země Západu, kde sídlí Zlá čarodějnice, prokáže Stašpytlík nejednou svou bystrost a vynalézavost. I když je přesvědčen, že mu chybí mozek, často je to právě on, kdo vymyslí řešení pro obtížné situace. Například když musí překonat hlubokou rokli, navrhne, aby Plecháč porazil strom a vytvořil most. Jeho logické uvažování a schopnost analyzovat problémy jsou nepopiratelné, ačkoli on sám si jich není vědom. Tato ironie je klíčovým prvkem jeho postavy a celého příběhu. Po mnoha peripetiích, včetně střetu s okřídlenými opicemi a porážky Zlé čarodějnice, se skupina konečně dostane zpět k Velkému Ozovi. Ten, ačkoliv se ukáže být jen obyčejným člověkem s technickými triky, nakonec splní jejich přání. Stašpytlíkovi daruje „mozek“ – ve skutečnosti je to jen špendlíková hlavička a otruby, ale s diplomem, který mu zaručuje moudrost. Oz mu vysvětlí, že mozek nepotřebuje, protože ho už dávno má; potřeboval jen důvěru v sebe sama a uvědomění si svých schopností. Stašpytlík si uvědomí, že moudrost není něco, co lze získat zvenčí, ale něco, co se rozvíjí praxí a zkušenostmi. S nově nabytým sebevědomím a pocitem, že je konečně „chytrý“, se stává moudrým rádcem a později dokonce i vládcem Smaragdového města.
Autorem originálního příběhu je americký spisovatel Lyman Frank Baum, který v roce 1900 vydal knihu „The Wonderful Wizard of Oz“. Tato kniha se stala okamžitě bestsellerem a položila základy pro celou sérii čtrnácti knih o zemi Oz. Baum vytvořil fascinující svět plný fantazie, kde se naivní Dorotka setkává s podivuhodnými bytostmi, z nichž každá má svůj specifický charakter a touhu. Jeho dílo je často interpretováno jako alegorie americké společnosti na přelomu 19. a 20. století, ale především je to nadčasový příběh o dospívání, hledání identity a síle přátelství.
„Čaroděj ze země Oz“ se dočkal mnoha adaptací, z nichž nejznámější je bezesporu filmová verze z roku 1939 s Judy Garland v hlavní roli Dorotky. Tento snímek, který mistrně kombinuje černobílou realitu Kansasu s oslnivě barevným světem Oz, se stal klasikou a získal si srdce milionů diváků po celém světě. Roli Strašáka, který touží po mozku, zde ztvárnil herec Ray Bolger, jehož podání je dodnes ikonické. Kromě této filmové perly existuje mnoho dalších adaptací, včetně animovaných filmů, televizních seriálů, divadelních her a muzikálů (například „The Wiz“), které reinterpretují Baumův příběh pro nové generace. Každá z těchto adaptací přináší svůj vlastní pohled na postavy a jejich putování, ale základní poselství o hledání sebe sama a významu vnitřních kvalit zůstává nezměněno.
Představte si omalovánku s motivy pohádky o Stašpytlíkovi a jeho přátelích. Byla by to kniha plná dobrodružství, která by děti i dospělé zavedla do barevného světa Oz. Na titulní straně by se vyjímal usměvavý Stašpytlík, s kloboukem na hlavě a slaměným tělem, jak si hrdě drží svůj diplom, symbol získané moudrosti. Za ním by se vinula žlutá cihlová cesta, která by lákala k dalšímu objevování. Uvnitř by se nacházely scény, které by zachycovaly klíčové momenty příběhu. Jedna stránka by mohla zobrazovat Dorotku a Stašpytlíka, jak se poprvé setkávají na kukuřičném poli, s věrným Totemem po boku. Detaily by byly pečlivě propracované: jednotlivá zrnka kukuřice, stébla slámy v Stašpytlíkově těle, větrné víry, které symbolizují jeho příchod do Oz. Další scéna by mohla představovat celou čtveřici – Dorotku, Stašpytlíka, Plecháče a Zbabělého lva – jak kráčí po žluté cestě, obklopeni pestrobarevnou krajinou Oz. Děti by mohly vymalovat smaragdové lesy, rudé makové pole, nebo třpytivé zdi Smaragdového města. Nechyběla by ani scéna s Velkým Ozem v jeho impozantním, ale nakonec odhaleném trůnním sále, kde by si děti mohly představit, jaké barvy by měl záhadný čaroděj. Poslední stránky by mohly být věnovány šťastnému konci, kde Stašpytlík, Plecháč a Lev již mají svá přání splněna a Dorotka se loučí se svými přáteli před odletem domů. Omalovánka by mohla obsahovat i menší ilustrace jednotlivých postav s jejich jmény, aby si děti mohly procvičit jejich rozpoznávání, a třeba i jednoduché hádanky nebo úkoly, které by rozvíjely jejich kreativitu a myšlení. Taková omalovánka by nejen bavila, ale i nenásilně vzdělávala, a připomínala by dětem důležité poselství o vnitřní síle a hodnotě přátelství.